Na cesty se psem? Jasně!
Nechat ho doma nebo vzít s sebou? Majitel psa, který alespoň trochu cestuje, tuhle zapeklitost řeší každou chvíli. Není divu: převažující představa, že pes na cestách je tak trochu jako malé dítě, které ale navíc pouští chlupy na sedačku auta a člověka s ním dost často někam nepustí, je totiž dost přesná. Takže nebrat? Ale kdež. Sranda, kterou zažijete vy i pes, všemožné ústrky bohatě vyváží.
POZOR PAS!
Ono to ani s těmi komplikacemi není zase tak hororové. Pokud jde o úřední formality, pes může jezdit po celé Evropě. Stačí k tomu pas, který dostanete u veterináře a do kterého se zaznamenává očkování (razítko z vererinární správy o "nákazové situaci" už nepotřebujete).
Za dobu co s fenou Sárou jezdíme všude možně (Rakousko, Německo, Itálie, Slovinsko, Chorvatsko,Francie), ale nikdo papíry vidět nechtěl. Jediný kontakt s policisty jsme zaznamenali na malém přechodu na Šumavě. V autě byli čtyři lidé, dva psi a hora bagáže. Pohraničník podezíravě pohlédl do kabiny a otázal se : „To jsou ČESKÝ psi?“ Odvětili jsme že ne, že jeden je MAĎARSKÝ ohař a druhý NĚMECKÝ ovčák. Policista měl v lepším případě smysl pro humor, v horším byl konsternován. Buď jak buď, mávl rukou, ať jedeme.
"A MŮŽE SEM PES?"
S bydlením taky nebývá problém. V Česku vás se psem ubytuje každý druhý penzion (ceny kolem 50 Kč na den). V Chorvatsku trvalo shánění apartmánu, do kterého by pes směl, asi 30 minut. Hned napoprvé to sice nevyšlo, ale že by to byl problém - to tedy taky ne. Majitelé okolních apartmánů nakonec našemu domácímu Sáru nepokrytě záviděli.
Problém u psů, kteří jsou zvyklí spát v bytě, nastává tam, kde byste ho čekali nejméně. Tedy v momentě, kdy se rozhodnete nocovat pod širákem. Sára zpravidla nejprve usedne na karimatku a nešťastně civí do hvězdné báně. Celým tělem si přitom stěžuje: „Tohle tady přece být nemá! Tam má být strop!“ V noci střídavě pochoduje a pokouší se zalézt po hlavě do spacáku. Do našeho. Vlastní spací pytel totiž z nějakých důvodů odmítá akceptovat. Zkrátka noc pod širákem probíhá velmi vášnivě, následující den pak velmi ospale.
Takže, i když to zní ulítle, pro přežití noci s maďarem doporučuju stavět stan. Aspoň ložnici. Ano, vypadá to podivně, když parta nocuje pod širákem a pes si hoví v plátěné boudě, ale zbytí není.
PES V AUTĚ
Předně: vozit psa na přední sedačce je blbost. Psí pásy ještě nikdo nevymyslel a sotva kdo by asi chtěl v případě nárazu svému kamarádovi předplatit letenku skrze přední sklo. Od nakládání Sáry do kufru nás pak odradil karambol, při kterém do nás zezadu na dálnici za bílého dne narazil jakýsi zadřímnuvší dobrák. Kdyby si Sára několik minut před tím instinktivně nepřesedla, měli bychom v kufru místo psa chuchvalec krve a chlupů. Takže zadní sedačka se jeví jako dobrý kompromis.
A pozor: nikdy nenechávejte psa zavřeného v autě! I když je pod mrakem interiér se zahřívá velmi rychle a „uvařených“ psů už bylo dost. Pokud chcete získat přibližnou představu o tomto způsobu odchodu ze života, představte si, že vás někdo zavře v roztápějící se sauně a zalomí klíč v zámku. Fajn představa, což?
Při delších cestách je dobré psa jednou za čas vyvětrat a dát mu napít. I tak ale pes může (většinou z nudy) začít předstírat (většinou velmi zdařile) zdechlinu. Například Sára toto představení chová ve velké oblibě. Než jsme si na její totální cestovní nehybnost a nulový svalový tonus (popřípadě i povislý jazyk) zvykli, několikrát nám málem jeblo. Prostě pes je komediant a zůstává jím i ve voze.
A co se chlupů na sedačkách týče: Obecné pověry, že dlouhosrstí psi představují pro interiér automobilu katastrofu, zatímco krátkosrstí málem požehnání, jsou leda tak k úsměvu. Krátké ostré chlupy se do sedaček chutě zapichují a běžné postupy, jako třeba vysavač u pumpy, jsou pro jejich odstranění nepoužitelné. Psí deka je tudíž nutností, ale moc si od ní neslibujte. Pokud vozíte psa, počítejte s tím, že vaše auto bude tak jednou za půl roku zralé na generálku interiéru, která zabere celé dopoledne. Ale to je skoro podružnost, no ne?
Tak alou na cesty!
Zdroj: http://www.fena.cz/